ZTRATIT SE V PSANÉM PŘÍBĚHU

Má láska ke čtení vznikla v dětství, kdy mi maminka četla při jídle, abych vůbec něco do sebe vpravila. Poutavý příběh mi pomáhal zapomenout, že mám před sebou něco, co nechci spolknout, protože jsem si vždy hned všechno, co jsem slyšela, velice živě představovala.
Milovala jsem pohádky. Mohla bych napsat, jako každé dítě, ale jak jsem přesvědčila, tak dnešní děti tíhnou k jiným příběhům, než jsou klasická pohádková vyprávění.
žena s knihou
Protože má dcera patří mezi ně, společně jsme hledaly a našly žánry, do kterých se s radostí ponořila a čím je starší, nachází další.
Já milovala pohádky Boženy Němcové a K. J. Erbena vydané ve dvacátých letech dvacátého století, které byly psané jinou češtinou, než která se ozývala kolem mě.
 Tytéž příběhy současně vyprávěné mi nepřipadaly a nepřipadají, tak poetické.
Do novější úpravy příběhů se neumím začíst, protože se mi k nim nehodí nový styl, ani výrazy, i když chápu, že je potřeba přiblížit je dnešním čtenářům.
Samozřejmě, že si každý musí najít to své.
Přiznám se, že já nejvíc miluji knížky od Jamese Herriota.
Svět zvířat, nádherně popisovaná příroda a příběhy lidí žijící v dobách pro mě „pravěkých“ mě vždy do sebe vtáhne a já se ocitám v roli přítomného pozorovatele příběhu.
Nebo historické čtení. Nemyslím strohá fakta, ale příběhy vsazené do doby, kdy hrady nebyly zříceninami, po chladných chodbách se procházely dámy zachumlané v kožešinách a muži se snažili dobýt jejich srdce velkými činy.
Nesmím zapomenout na detektivky. Ano, klasika v podobě Agathy Christie je základem ke čtení tohoto žánru, ale naopak tady mě hodně oslovuje současná tvorba.
policová knihovna
Jak začnu číst, zapomenu na vše kolem a nemůžu se odtrhnout.
Sice je určitá šablona psaní, podle které je záhy možné odhadnout, kdo je zločinec, ale pro mě je důležité číst, co se ještě stane a jak.  I když už tuším, kdo.
Nebo psychologická dramata. Ta jsem čítala za mlada. Ne vždy měly tyto příběhy dobrý konec, ale poutavé vyprávění a rozebírání chování postav mi vždy postačilo k tomu, abych si knížku v knihovně půjčila ještě jednou.
Ano, patří sem i trochu romantiky. Nejsem zastánkyní červené knihovny, ale i čtenářka jako já, občas potřebuje vědět, že i takový svět může aspoň na papíře existovat.
Nemám ráda příběhy typu: setkají se po letech, nebo ona konečně ovdoví a on se nikdy neoženil, protože byla ta jediná a nakonec se potkají a přes překážky kladené například jejími dětmi, se vezmou.
Ale existují spisovatelé, kteří dokážou napsat romantický příběh, který zaujme a pohltí.
I děti dokážou číst knížky, ze kterých později citují oblíbené pasáže a uléhají s nimi večer před spaním.
Možná vám nebude vhod, když desetiletá holčička sáhne po Mikulášových patáliích raději než po Luise a Lotce. Nedělejte si z toho hlavu. Zkrátka není úplně tak romanticky zaměřená.
Kluci si raději asi přečtou napínavou a zábavnou sérii Čtyři a půl kamaráda.
Když se vám podaří najit ten správný žánr a styl vyprávění, uvidíte nový svět, do kterého se rádi bude ztrácet opakovaně.

ZTRATIT SE V PSANÉM PŘÍBĚHU
Ohodnoťte příspěvek

Related posts